1982–2018
V roce 2018 bylo předčasně ukončeno dílo mladé autorky Michaely Maupicové, narozené v roce 1982. Pro její tvorbu je specifické vnímání a tematizace určitých předělů a rozhraní, a to jak mezi výrazovými médii, tak mezi uměleckými disciplínami a žánry. Vztah mezi kresbou na papíře a trojrozměrným objektem se pro Maupicovou stal zásadním, stejně tak smysl pro „projektové myšlení“, které se později projevilo především citem pro geometrickou strukturu, prostor, pro architektonizaci tvaru a pro práci s rovinou a povrchem (texturou).
Na Akademii výtvarných umění v Praze studovala v ateliérech kresby a intermédií. Zatímco v první fázi školení u prof. Jitky Svobodové si autorka ujasňovala svou pozici ve výrazovém médiu kresby, totiž jak zohlednit či vyloučit neustále se prosazující narativní povahu kresby, do ateliéru intermédií přestoupila především proto, že cítila potřebu širšího a svobodnějšího prostoru pro uvažování nad tvorbou samotnou. S tímto krokem bylo posíleno konceptuální východisko autorčiny práce, které proměnilo mimo jiné také její zacházení s kresbou.
Tři motivy jsou v dochovaném díle Michaely Maupicové jako celku, zahrnujícím kresbu, malbu, objekt a video, klíčové. Prvním je struktura jako mřížka kladená přes pomíjivé prostory a věci. Je zástupným prvkem pro metodické uchopení věcí a jejich proměn a zároveň korigování tohoto postupu prostřednictvím analogií s organickými procesy a s transformací lidského vědomí v průběhu času. Odtud deklarovaný vztah geometrie a tělesnosti, odtud paralely a analogie, odtud sjednocování z povahy věci rozporných časových principů okamžiku a věčnosti.
Druhým motivem je vědomí toho, jak se věcí jeví, neboli vztah k fenomenální skutečnosti (práce s fenomény). Jejich uchopení si vyžádalo určitou metodickou redukci, která souvisí s tím, jak autorka pracuje s geometrií, se strukturou a jejím pohybem, a jak se jí do tvorby vrací určitý ustálený počet elementů, které staví a přestavují svět jakoby „znovu“. Místy konstruktivně, místy absurdně.
Třetím momentem je dramatizace, nebo naopak zklidnění obrazové roviny jako způsob jejího obrazového formátování. Plocha přijímá dynamickou či statickou podobu podle povahy dění, které má zrcadlit. Je to princip, který rozechvívá potenciálního diváka podobně, jako to umí hudba, poezie a jako to umí jazyk, když tne do živého. Stejná rovina může evokovat jak vnitřní bouři, tak zklidněnou vodní hladinu. Stačí přeskupit strukturu elementů, proměnit konstrukci fenoménu a sjednotit je zformátováním tak, aby celek obrazu rezonoval tím správným způsobem ve správnou chvíli. Ta už potom v díle zůstane uložena navždy.
Petr Vaňous
/
In 2018, the career of the young artist Michaela Maupicová (born 1982) came to a premature end. Her art is characterized by her understanding and exploration of the dividing lines and interstices between different media and between various artistic disciplines and genres. The relationship between drawings on paper and three-dimensional objects became central to her approach, as did her sense for “project-based thinking,” which was later expressed primarily through geometric structure, space, the architecturalization of shapes, and her work with surfaces (texture).
At the Academy of Fine Arts in Prague, she studied both drawing and intermedia art. During her first phase at the Academy under professor Jitka Svobodová, Maupicová clarified her position within the medium of drawing – how to work with or exclude drawing’s constant tendency to assert its narrative character. She later switched to intermedia art primarily because she felt the need for a broader and more open space in which to reflect upon the creative process as such. This step reinforced the conceptual foundation of her work, which also influenced how she approached drawing.
Three themes are central to understanding the surviving work of Michaela Maupicová as a whole, meaning her drawings, paintings, object art, and video works. The first is structure as a grid that is placed over ephemeral spaces and things. It is a substitute element for a methodological understanding of objects and their transformations while at the same time adjusting this approach through comparisons to organic processes and the transformation of human consciousness over time. Thus Maupicová’s proclaimed relationship to geometry and physicality, thus the parallels and analogies, thus her joining of the fundamentally contradictory temporal principles of moment and eternity.
The second theme is an awareness of how things appear – i.e., our relationship to phenomenological reality (her work with phenomena). In order to fully grasp this reality, Maupicová had to engage in a certain methodological reduction related to how she worked with geometry and with structure and its movement, and how her art is characterized by a certain constant number of elements that build and rebuild the world “anew.” Sometimes constructively, sometimes absurdly.
The third theme is the dramatization or, conversely, the calming of the visual layer as a form of its visual formatting. The surface of the image takes on a dynamic or static form depending on the nature of the event it is meant to reflect. This approach affects the potential viewer in the same way as music, poetry, and language do when they touch a nerve. The same element may evoke an inner tempest of a calm watery surface. All one has to do is rearrange the structure of elements, transform the construction of phenomena, and unify the two through formatting so that the image as a whole resonates in the right way at the right time – a quality that remains stored within the work for all eternity.
Petr Vaňous